Stručné dejiny slobodomurárstva

Histoire de la Franc-Maçonnerie

Tchécoslovaquie: le renouveau de la maçonnerie après 1989

O pôvode slobodomurárov panuje mnoho legiend.
Do polovice 17. storočia chýbajú jednoznačné pramene. Slobodomurárstvo, ako ho poznáme dnes, sa pravdepodobne zrodilo zo stredovekých remeselníckych cechov, lóží (gíld, lodges) murárov. V tomto čase sa murári, hlavne tí, čo nepracovali s obyčajným kameňom, ale napríklad s pieskovcom, teda najmä budovatelia chrámov, vysokokvalifikovaní odborníci, tešili značnej úcte. Volali ich slobodomurári, lebo sa mohli voľne pohybovať, feudáli ani radní páni im na pápežovu žiadost nekládli nijaké prekážky. Tajomstvá svojho remesla si chránili v spomínaných lóžach, aby medzi nich neprenikol nejaký nekvalifikovaný fušer. Mali vlastné etické normy a poznávacie znamenia, aby sa tak ochránili pred nepovolanými. Všeobecne možno povedať, že súčasné slobodomurárstvo je pomerne neskorým produktorm európskej, či lepšie, anglosaskej kultúry.

Roku 1717 poverili štyri londýske lóze dvoch protestantských duchovných Andersona a Desagueliers napísaním slobodomurárskej Konštitúcie (respektíve tzv. Staré povinnosti slobodomurárov, ktoré vyšli až roku 1723 pod názvom The Constitutions of the Free-Masons, containing the History, Charges, Regulations etc. of that most Ancient and Right Worshipful Fraternity). Dodnes sú knihou hlavných zásad moderného slobodomurárstva na celom svete.

V tom istom roku vznikla aj Grand Lodge of England (Veľká lóža Anglická),
Grand Oriend de France vznikol v roku 1735.

Od 17. storočia už priberali anglickí slobodomurári do svojich lóží aj nemurárov, záujemcov o architektúru, ale aj šľachticov a iné význačné osobnosti svojej doby. Časom sa, pochopiteľne, z tohto hnutia vyvinula akási "špekulatívna" forma, ktorá už s predchádzajúcou praxou nemala nič spoločné. Tak materiál, pracovné nástroje a metódy murárov nadobudli symbolický význam, ktorý sa vzťahoval na budovanie Šalamúnovho chrámu, čo je analógia so zdokonaľovaním jednotlivca. Idea slobodomurárstva sa zvykne definovať dvomi pojmami: humanita a tolerancia. Úsilím slobodomurára je cesta, ktorá ho sebazdokonaľovaním privedie k pochopeniu podstaty týchto dvoch pojmov, ktoré vylučujú akýkoľvek dogmatizmus, osobnú, národnostnú, etnickú a rasovú neznášanlivosť, rovnako ako totalitu. Znamená to, že sloboda človeka je odvodená nielen zo slobody svedomia a slobodnej vôle, ale aj zo zodpovednosti, ktorá vyplýva z prirodzeného práva tieto slobody používať. Pre slobodomurára je tak podstata jeho osobnosti symbolicky neotesaným kameňom, ktorý treba vlastným úsilím opracovať do ušľachtilého tvaru tak, aby mohol byť na vhodnom mieste vložený do stavby predstavujúcej ľudskú pospolitosť.

Dejiny slobodomurárstva ako spoločnosti môžeme datovať od začiatku 18. storočia. Ako filozoficko-humanitná spoločnosť zapustila korene v Anglicku a odtiaľ sa šírila cez Francúzsko po celej Európe. Za ich priamych predchodcov môžeme považovať slobodných členov murárskych cechov. Tradíciu, symboliku, ako aj pomenovanie (slobodní murári-slobodomurári), zdedili členovia z 18. storočia. Ich nasledovníci boli voľnomyšlienkári, filozofi, moralisti, v Európe prenasledovaní protestanti, umelci - tzv. "prijatí" členovia lóže. Z cechovníckych lóží vznikli tzv. "operatívne, staviteľské lóže" mysliteľov - inteligentov. Stredisko novovzniknutej organizácie bol Londýn. Tu v roku 1717 vznikla Anglická veľká lóža (Grand Lodge of England) zo štyroch samostatných malých lóží.

Slobodomurárska konštitúcia, ktorú napísal J. Anderson, bola pravdepodobne ovplyvnená názormi "učiteľa národov" J. A. Komenského, najmä čo sa týka otázky humanity a náboženskej tolerancie. Princípy Ústavy slobodomurárov sú dodnes platné, veď predstavujú najzákladnejšie hodnoty ľudského života: náboženskú, ideologiskú, rasovú toleranciu, demokraciu, solidaritu, humanizmus, rovnosť, lásku a právo na slobodu. Pri šírení osvietenských myšlienok hrali tiež významnú úlohu. Už vtedy sa objavovali formulácie definujúce ľudstvo ako spoločenstvo seberovných osobností, usilujúcich sa o dosiahnutie spoločného cieľa: postaviť "chrám bratskej lásky, pravdy, tolerancie, krásy a dobra" - chrám všetkých, obyvateľov sveta. Charitatívna, filantrópna činnosť závisela od zloženia a kvality vedomostí členstva. Bratia sa usilovali o zmeny v spoločnosti a v zmýšľaní ľudí bez krviprelievania s prostredníctvom vzdelávania.

Hneď od začiatku pôsobenia zaútočila na nich katolícka cirkev. Videla v nich nebezpečného "ideologického" nepriateľa, najmä preto, že hlásali v lóžach náboženskú toleranciu, rovnosť a súdržnosť. Kým rímskokatolícka cirkev žiadala absolútnu poslušnosť vo veciach viery a svedomia, slobodomurárstvo požadovalo práve v tomto ohľade absolútnu slobodu. "Staré povinnosti" (Old Charges) - programová časť Konštitúcie - prikazuje, aby slobodomurár nebol ani "tupým neveriacim", ale ani zbožným nerestníkom. Bratov spája univerzálne náboženstvo, ktoré každému prikazuje byť dobrým, verným, čestným a svedomitým človekom. Viacerí z nich boli deisti, vyznávači "prirodzeného náboženstva", kde medzi Boha a človeka vstúpila príroda. Preto už od 18. storočia pápeži vydávali exkomunikačné buly proti slobodomurárom. Vo väčšine osvietenských štátov tieto zákazy nerešpektovali, lebo medzi bratmi boli aj panovníci, kniežatá, ba aj kňazi. Pritom napríklad v silne katolíckom Španielsku jedného slobodomurárskeho veľmajstra upálili ako kacíra. Prenasledovanie cirkvou trvalo až do polovice 20. storočia.

Po čase vznikli pod rúškom slobodomurárskej organizácie nové mystické pseudo- a paraslobodomurárske lóže a tajné spoločnosti. Tie sa hlásili k tradíciám a symbolikám "pravého" slobobomurárstva, ale ich program nezodpovedal ústave bratov. Medzi inými môžeme spomenúť iluminátov (označovaných ako radikálnych slobodomurárov) alebo iracionálno-okultnú spoločnosť "Rytierov ružového a zlatého kríža" (tzv. rosencrucionárov). Tieto spolky boli na vine, že verejnosť stotožňovala slobodomurárstvo s okultizmom, hermetizmom a parakultom vied. Dve storočia sa mnohí domnievali, že bratia sú alchymisti hľadajú kameň mudrcov, alebo že patria do spolku zločineckých anarchistov a revolucionárov.

Od polovice 19. storočia sa slobodomurárske spoločnosti so svojimi liberálno-demokratickými názormi stali politizujúcou silou. Francúzska veľká lóža nepopiera, že sa usiluje aj dnes zapojiť do všesvetového politického diania - s mierovými úmyslami a v humanitárnej oblasti za všeľudské práva. Samotné slobodomurárstvo musí byť apolitické, nemôže nadobudnúť formu strany alebo hnutia, aby neprotirečilo vlastným zákonom. Pritom medzi bratmi nájdeme mnohých popredných politikov a štátnikov 19. a 20. storočia. Slobodomurárstvo odmieta každú formu násilia, ako aj diktatúru politických mocností, ako fašizmus, nacizmus a diktatúru proletariátu. Preto ich prenasledovali nielen počas fašizmu a absolutistických vlád, ale aj za stalinistického režimu.

Organizácie, ako AMI (Association Maconnique Internationale - Medzinárodný zväz slobodomurárov) a AFL (Allgemeine Freimauer Liga - Všeobecná slobodomurárska liga) mali značné zásluhy na riešení sporov v medzivojnovom období. Nástupom fašizmu lóže boli zrušené, majstri "uspali" činnosť bratov. Prenasledovanie ďalej pokračovalo, bratia boli obviňovaní z vlastizrady, sektárstva a najmä preto, že odmietali rasové prenasledovanie Židov. Ich majetky skonfiškovali, archívy spálili a členov poslali do koncentračných táborov. Napríklad v Nemecku z predvojnových 80 tisíc členov zostalo po roku 1945 nažive len 5000 bratov.

Ich činnosť v západnej Európe bola obnovená po vojne alebo už pri odbojovom hnutí (napr. vo Francúzsku už v roku 1943). V USA vznikla spoločnosť CMI (Confederation Maconnique Interamericaine), ktorá má viac ako štyri milióny bratov. V Európe najviac členov má anglická, potom francúzska veľlóža. Na talianske slobodomurárstvo vrhla zlé svetlo pseudolóža "P-2", za ktorou sa skrýval boj o moc istej časti talianskej pravice a krajnej pravice, nevrhali dobrý tieň na medzinárodnú spoločnosť. Francúzska lóža je dodnes otvorenou organizáciou, pravidelne (o.i. prostredníctvom televízie) informuje verejnosť o svojej činnosti a vydáva časopis "HUMANISME".

Pozrite aj
Lennhoff, Eugen: Svobodní zednáři, Petrklíč, Praha 1993.
Hradská Katarína.: Slobodomurárske lóže v Bratislave.
Katolícka cirkev a slobodní murári
Přestože mezi svobodné zednáře patřil i Štěpán Lotrinský, manžel s nastupujícící panovnice Marie Terezie, počátky českého zednářství jsou spojeny se skupinami odpůrců Habsburské monarchie, Bavorský kurfiřt Karel Albrecht sice odmítal zednářství, ale pražskou lóži považoval za vhodný nástroj v zápasu s mladou císařovnou o její, dědičné země. Nekladl proto odpor k založení lóže u "Tří korun" která vznikla roku 1741 za velké podpory Francouzů. Ochrannou ruku nad ní držel hrabě F. A. Rutowski, guvernér obsazené Prahy, který již dříve Molay založil zednářské společenství v Drážďanech a právě roku 1741 byl zvolen velmistrem pro oblast Horního Saska. Hrabě Rutowski inicioval též založení zednářské lóže Sincerité (upřímnost), která pod francouzskou ochrannou působila v Litoměřicích. Včele pražské lóže u tří korun stál hrabě J. W. de la Saga Paradis a protihabsurskou orientaci pražských zednářů podtrhuje skutečnost, že mezi nimi byl Karel David, právní odborník (syn pražského řezníka, který se stal šlechticem), jenž vstoupil do služeb Karla Albrechta a pokusil se pozvednout české sedláky proti Marii Terezii. Po odchodu Francouzů ho roku 1743 odsoudili k smrti, dovedli ho na popraviště a omilostnili. Pak už zbývala jen cesta do Budínského vězení a nesplněné naděje, že se zednářští bratři pokusí o jeho osvobození.

Téměř od počátku naráželo zednářské hnutí na odpor katolické církve. Ostře je odsoudil Benedikt XIV. V církevním státě se šíření zednářského učení trestalo smrtí. Roku 1791 odsoudila inkvizice Josefa Balsama známého jako hrabě Cagliostro, za opisování a šíření spisu Egyptské zednářství. Stačilo, že byl znám jako zakladatel lóží Egyptských zednářů ( v Paříži i Římě) ho odsoudili k trestu smrti. Papežská milost mu sice zachránila život, ale Balsama již nikdy nevyšel ze žaláře a za čtyři roky zemřel ve vězení v San Leone. Proti zednářům se obrátila i Marie Terezie, přestože se v jejím okolí vyskytovali příslušníci zednářské organizace. V literatuře se píše o jejím manželovi Františkovi Lotrinském, zeti Albrechtovi Saskotěšínském i o vojácích a politicích, kteří ho obklopovali. K zednářům patřil i osobní lékař Marie Terezie van Swieten. V roce 1743 dala rozehnat vídeňskou lóži u tří kanonů a roku 1764 vydala patent proti zednářům. Roku 1766 po obvinění malostranské lóže u tří korunovaných sloupů z pokusu o vzpouru proti vídeňské centrální moci vydala nový zákaz činnosti tajných společností.

GODF
Snahy zednářů našly podporu v řadách českých volnomyšlenkářů (Th. Bartoška, Jul. Myslíka), která jim v časopisu Volná myšlenka zveřejňovali některé dokumenty například výzvu španělských zednářů z roku 1911 požadující revizi procesu s anarchistou a zednářem F. Feurerem. Naproti tomu neustávala útočit katolická církev. Vůdčí osobnosti proti zednářských vystoupení byl opat emauzských benediktinů A. Scharchleitner. Ve stejném duchu vyznívaly články listu Čech, jehož redakce měla blízko k pražskému arcibiskupství. Objevil se zde i útok obviňujícího profesora Masaryka z příslušnosti k zednářství. T. G. Masaryk odpověděl článkem, který líčil historii svobodných zednářů a zároveň odmítal opodstatnění další existence zednářství v moderní době:"Nemať už smyslu organizovat se pro cíle kulturní v tajných a obřadnických spolčeních, chceme dnes ve všem světla veřejnosti, také politicky minula doba tajných spolků, demokratism je také veřejný a vystupuje již pod veřejnou kontrolou. V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým, vykonalo mnoho dobrého, ale dnes již nemá značného významu jen katolická církev šíří o něm slabošskou pověst". Na počátku století vznikly nové zednářské kroužky v Teplicích (1907), a v Novém Boru (1906) a Mariánských Lázních. Tolerantnější poměry v Uhrách umožnily pražským bratřím, kteří zatím působili v pražských kroužcích Harmonie a Amicitia, aby na jejich území v Bratislavě, uspořádali ustavující shromáždění lóže Hiram u tří korunovaných hvězd a svěřili ji pod ochranu Symbolické lóže uherské. Její členové působili v Praze pod hlavičkou spolku Charitas. Došlo k jisté změně v sociálním složení členstva pražské lóže. Zatímco dříve tvořili více než polovinu příslušníci podnikatelských vrstev, v době před první světovou válkou, zde již převládali osobnosti z uměleckého světa a z řad soukromých zaměstnanců.

Novými zednáři se stali např. redaktor Národních listů Vincenc Červinka (1911), dramatik Jaroslav Kvapil (1911), herec Jaroslav Hurt (1914) i malíř Viktor Stretti (1914). V zahraničních lóžích působily kromě A. Muchy i divadelní režisér F. Zavřel, hudební skladatel F. Drdla a kromě několika dalších ve Francii působící astronom M. R. Štefánik.

Šalamúnov chrám - kresba Juliusa Rotchilda
Nově vytvořená lóže "u tří korunovaných sloupů" zanikla roku 1909 a o rok později založil Jan Křtitel Maštalíř lóži Bohemia, stojící pod ochranou Velké národní rumunské lóže. Spolupracoval s některými představiteli české inteligence - univerzitními profesory Šimánkem, Jarníkem, J. S. Procházkou a dalšími. Výhradně česká organizace působila do roku 1915. Ve dnech, kdy vybuchl válečný požár, bylo v Čechách 12 zednářských organizací, z nichž 9 působilo v pohraničních oblastech osídlených Němci. Většina také měla úzký kontakt s lóžemi v Prusku, Sasku a Bavorsku. Celkový počet zednářů se odhaduje na 500. Členové české národnosti tvořili jen menšinu.

Válka znamenala dočasné utlumení činnosti zednářů u nás. Současně se začala tvořit idea založení národnostně české organizace svobodných zednářů. Vznikla mimo řady dosavadních zednářů, mezi hlavními protagonisty české domácí odbojové skupiny, jež se nazývala Maffie. V té době neměl její název pejorativní nádech, který ji dnes spojuje s organizovaným zločinem. Představitelům českého odboje imponovala semknutost jednotlivých členů organizace, jejich odhodlanost a mlčenlivost. Podobně připadala vůdčím osobnostem českého domácího odboje A. Rašínovi, J. Scheinerovi a F. Sísovi zednářská organizace jako vhodná základna ke krytí protirakouské aktivity. Pomoci jim měl Sísův novinářský kolega z Národních listů V. Červinka, který působil v pražské zednářské lóži Hiram. Pro německou většinu mezi pražskými zednáři však byla myšlenka spojení jejich lóže s protirakouským odbojem naprosto nesmyslná. Představitelé Maffie upustili od kontaktu s pražskou zednářskou lóží, jež by byla pod ochranou Velké národní italské lóže. Zatčení A. Rašína, J. Scheinera i V. Červinky učinilo konec podobným záměrům.

Úzké kontakty s francouzskými zednáři navázaly vůdčí osobnosti našeho zahraničního odboje. E. Beneš po svém příjezdu do Paříže získal spojence v členovi tamní lóže "Fraternité des Peuples" K. Vydrovi a pomocí dávného propagátora francouzsko - českých styků, historika E. Denise, pronikl k dalším významným zednářům. Navíc se členem československé národní rady stal slovenský astronom M. R. Štefánik, jenž byl zednářem a působil v jedné z pařížských lóžích. Jeho styky s významnými zednáři pomáhaly otevírat dveře diplomatických salónů. Samostatnost českých zemí doporučovali za jeden z cílů dohodových mocností koncem první světové války zednářského kongresu, který se konal v červnu 1917 v Paříži.

Válka se blížila ke konci a Rakousko – Uhersko počítalo svou existenci na dny či na hodiny, když znova ožila myšlenka zřízení samostatné české zednářské lóže. Na počátku byla schůzka několika českých bratrů – zednářů 26. října 1918. Ze známějších osobností se jí účastnil básník a divadelní režisér Jaroslav Kvapil, který podle svědectví jednoho z účastníků "referoval o postavení zednářů v různých zemích během války a o našem styku s bratry německých lóží a vytyčil nutnost abychom si zařídili jakmile tomu poměry dovolí, svou vlastní organizaci zednářskou, nezávislou na ochraně Veliké lóže uherské…"

Účastníci schůzky se dohodli na pořízení překladu zednářských obřadů z francouzštiny a na vytvoření české zednářské terminologie. V květnu 1919 ustavili lóži, které dali jméno Jan Ámos Komenský. Hlásili se tím k ideovému odkazu českého myslitele, v jehož díle mnozí nachází rysy zednářství. Dílnou se stal byt jednoho z mistrů lóže dr. Alfreda Baštýře v Králodvorské ulici. Prvním velmistrem zvolili Jaroslava Kvapila jemuž náležel titul Ctihodný. Na počátku měla lóže Jan Amos Komenský 7 mistrů, 7 tovaryšů, mezi něž patřili J. Hurt, malíř A. Mucha, a V. Stretti.

V září 1919 přijeli do Prahy zástupci pařížských bratří, aby "vnesli světlo" do nově ustanovené lóže." Přeschnuti vírou takto významnou zvedáme ruce své k slavnostnímu slibu, že víru tu zachovati a hřáti chceme při stavbě Velechrámu Latomiae snahou po mravním zdokonalení sama sebe i všech vrstev tohoto národa",pronesl slavnostně řečník lóže B. Thein při této slavnosti Ve stejné době se z vůdčích osobností bývalé začaly tvořit kolem časopisu Národ zárodky nové zednářské lóže. O vánocích 1918 počaly schůzky redaktora F. Síse, ministra A. Rašína, sokolského předáka J. Scheinera, P. Šamela, J. Kaprase a univ. Prof. B. Němce. Podporu měli v italském konzulovi Dadonem, kterého znali z té doby jeho pražského působení za první světové války. Oficiálně se jejich lóže utvořila v březnu 1919. Velmistrem zvolili F. Síse a jeho náměstkem prof. B. Němce. Národ se stal základem Veliké lóže československé, která se pod patronátem Nejvyšší italské lóže skotského ritu vytvořila 29. Prosince 1919 – velmistrem se stal básník a v té době generální inspektor čs. Armády J.S. Machar a jeho náměstkem J. Schiener. Lóže Národ vznikla do jisté míry jako konkurence zednářů zasedajících v lóži Jana Ámose Komenského. Bývalí odbojáři jim vyčítali přílišnou vzpjatost s prorakouskou orientací česko – německé lóže Hiram ( i když velmistr J. Kvapil patřil k předním osobnostem I.odboje). Národ požadoval, aby vstupující členové prokazovali svou účast v zápasu za nezávislost, a tím své morální oprávnění k tomu, aby mohli zaujmout vůdčí postavení ve stáních institucích, politickém i hospodářském životě. Členy Národa nalézáme mezi vedoucími politickými osobnostmi, včetně ministerských funkcí (A. Rašín, z národně demokratické strany, sociální demokrat G. Habermann), mezi diplomaty (K. Krofta, J. Masaryk), významné univerzitní profesory (J. Vlček, chirurg K. Weigner, prof. Právník dějin J. Kapras) a další.

Překotně rychlý vznik a počáteční rychlý početní růst členů lóže Národ byl poněkud poplatný módě, která si žádala vytváření elitních společností. Znamenalo to častější proměnu členů, z nichž mnozí zase brzy odpadali. Přísný pozorovatel mohl vedení i členům lóže vytýkat nedostatečné dodržování zvoleného skotského ritu. Zkušení zednáři lóže Komenský, která se řídila francouzským obřadem nebylo možné podobné prohřešky vytýkat.Její členové také představovali pevnější sdružení. Při sjednocování českých zednářů, k němuž došlo společně (vytvořením) Velké národní lóže československé 25. Února 1925 pak zaujali vedoucí postavení členové lóže Komenský. J. Kvapil se stal Velmistrem, L. Tichý prvním náměstkem, B. Thein velkým tajemníkem a L. Vaněk velkým mluvčím.

Do té doby působily v Praze lóže Jan Ámos Komenský, Národ, Dílo, 28. Říjen, Josef Dobrovský (r. 1923 se spojila s lóží Národ), Týn (též se jménem Umění), Šafařík a Fugner, které vesměs vznikly 1919, i když ne všechny plně a pravidelně pracovaly podle zásad zednářských obřadů. V Plzni existoval dvojjazyčný kroužek, který zde působil již před první světovou válkou. V listopadu 1921 se přeměnil na českou organizaci Sinceritas u čtyř řek a v květnu 1922 založili zde lóži nazvanou Josef Dobrovský.

Kromě Prahy pracovaly zednářské lóže v Brně "u vycházejícího slunce" z roku 1782, "u pravých a sjednocených přátel" z roku 1784, v Těšíně "Josef u tří trofejí" z roku 1778 a v Opavě "Pythagoras" z roku 1785.

V rostoucím počtu zednářů je vyjádřena i skutečnost, že s nástupem Leopolda II. V roce 1790 se značně uvolnily podmínky pro zednáře, které panovník považoval za vhodný nástroj k prosazování vládní politiky, objevily se návrhy na vytvoření jakési centrální lóže "zemské lóže" do jejího čela by se mistra pražské lóže "u tří korunovaných hvězd" hraběte Kunigla.

Leopold II. Projevil svou příchylnost k zednářství v době pražského korunovačního pobytu v roku 1791, kdy manifestačně navštívil sirotčinec u Sv. Jana Křtitele (v Bredovská ulice, dnes Politických vězňů). Založili ho již v sedmdesátých letech zednáři z lóže "u tří korunovaných hvězd" a Leopoldova návštěva přímo kontrastovala s nepřízní, kterou Svatojánskému sirotčinci projevil Josef II.

Po výbuchu Francouzské revoluce se zednáři stali podezřelými ze spolupráce s jakobíny. Roku 1790 se na své bratry v dědičných rakouských zemích obrátili s dopisem, v němž zdůrazňovali jednotu všech zednářů na světě jejich spolubratři z Bordeaux. Důsledný pronásledovatel jakobínství hrabě Pergen nechával přešetřit ohlas dopisu francouzských zednářů v českém prostředí. Císaři Leopoldovi předal pamětní spis, v němž zdůrazňoval nebezpečí tajemných organizací, ale Leopold nepostupoval podle Pergenových podňetů.

O spikleneckých plánech českých zednářů hovořila hlášení uherského osvícence I. Martinovsce, který se ve víře v moudrého panovníka a touze dosáhnout významného postavení u dvora, stal se, důvěrníkem tajné informační služby v Uhrách. Od jejích náčelníka F. Gotordiho vedlo spojení k policejnímu ministrovi Pergenovi. Martinovsce poznal složení vídeňské organizace, kterou označil za součást tajné americko - francouzsko - německé unie, chystající demokratický převrat v habsburské říši. V lednu 1792 hlásil do Vídně, že v případě války s revoluční Francií se chystá povstání v Prusku k němu by se měli přidat i Češi. Ve snaze získat přízeň císaře Františka II. , který nastoupil po smrti Leopoldově (1. 3. 1792), rozvinul Martinovices ve svých hlášeních detailní obraz spiklenecké organizace a jejich plánů. Na čele měli stát přední členové zednářské lóže "u tří korunovaných sloupů" známí svými osvíceneckými názory: profesoři Meissner a Cornova, představitel mužské inženýrské školy F. L Herget, univerzitní bibliotekář K. Ungar a další. V lednu 1793 uzrál ve Vídni plán vyslat Martinovicse do Prahy, a o měsíc později se objevilo anonymní udání, kde byli jmenováni další pražští zednáři mj. hrabě Canal, aj. Šternberk - kteří měli chystat podobný převrat ve Francii. V červenci 1794 (v době, kdy se ve Vídni konaly přípravy na velký proces proti jakobínů) došlo udání i na pražského policejního ředitele sv. p. Lamotha a na další zednáře, kteří zastávali významné funkce v guberniální správě. Nejvyšší purkrabí hrabě Štampach se ohradil proti podobnému nařčení předních úředníků království, ale atmosféra u královského dvora se obracela proti zednářům. Málo platné byli spisy napsané na jejich obranu s příznačným názvem "Svobodní zednáři nejsou jakobíni" (vyšel roku 1793). Jednotlivé lóže byly podřízeny policejnímu dozoru. Vedoucí představitelé zemských vlád v monarchii dostali přípis policejního ministra Pergena, v němž sděloval, že současné poměry vyžadují nepřetržitou pozornost tajným schůzkám, obzvláště v provinciích, a ta je ztížena okolností, že se špatně smýšlející osoby vkrádají v podobě zednářů do kroužků významných osobností a využívají toho k ovlivnění jejich názorů.

Jeden po druhém se vytráceli ze zednářských lóží významní šlechtici a přední vědci. Prof. Cornova aj. Šternberk sice protestovali, ale jejich učení kolegové se odříkávali zednářství. Společnost nauk se v usnesení, jež koncipoval Dobrovský, zříkala spojení s jakoukoliv tajnou organizací a dala předsedovi právo žádat podobné prohlášení od každého nově přijímaného člena.

Iniciácia
Počátkem roku 1794 se rozhodli pražští zednáři uspat na čas činnost svých lóží a jejich rozhodnutí vzal císař , přípisem ze 4. února 1794 milostivě na vědomí. Zákaz činnosti všech zednářských lóží v rakouské i uherské části říše, vydaný Františkem II, v roce 1795 znamenal jen jakousi ránu z milosti. Opatření proti tajným společnostem, vydávaná Františkem II.vyvrcholila dvorským dekretem z 23. 4. 1801. Podle něho museli nastupující státní úředníci , duchovní i učitelé složit přísahu, že nejsou členy žádné z tajných společností.

Jen s největší ostražitosti působily tajné kroužky svobodných zednářů ve Vídni a v dalších městech. Jejich shromáždění se konala i v Brně a v Jimramově. V Praze se roku 1811 pokusil hrabě J. Auersperg o obnovu tajné lóže s názvem "Sjednocení přátelé u pravdy a jednoty", která byla roku 1818 vystopována policií a rozpuštěna.

Pouze jednotlivci udržovali a obhajovali ideje zednářství u nás. K nejznámějším patří filozof a matematik Bernard Bolzano. Zednářský charakter měla mít společnost s názvem Stálci, kterou založil roku 1839 organizátor českého národního života Karel Slavoj Amerling. Pro příslušnost k zednářství byl letech 1855 - 1857 vyšetřován Jan Evangelista Purkyně. Polský historik zednářství ve střední a východní Evropě L . Hass jmenuje mezi českými zednáři P. J. Šafaříka, F. Palackého, F. L. Čelakovského, a F. L. Reiegera a podezřívá i Jungmanna. Zprávy o pokusech obnovit pražskou lóži přinesly počátkem roku 1849 Havlíčkovy Národní noviny, kde se psalo, že hodlají některé dobré duše před hlučným politickým životem v tajemnou lóži frajmaurů se uchýliti. O měsíc později uveřejnil Havlíčkův list zprávu o chystané schůzce zednářů svolané na 11. Února 1849 do hotelu Modrá hvězda. Absolutistická vláda Felixe Schwarzenberga, symbolizovaná postavou ministra spravedlnosti Alexandra Bacha, nepřála existenci tajných společností jež podezírala ze spiklenectví proti monarchii. Svobodní zednáři se znovu uchýlili mimo veřejný život a jen občas probleskly zprávy o příslušnosti některých známějších osobností, jakými byli revoluční bouřlivák J. V. Frič, redaktor J. Barák či zakladatelé Sokola J. Fugner a M. Tyrš. Zajímavé svědectví o činnosti francouzských zednářů přinesl ve svém článku Návštěvou u svobodných zednářů, který v roce 1866 uveřejnily Květy, Jan Neruda "Masonských lóží je nyní prý přes tři tisíce. Jsou k vzájemné podpoře mezi sebou spojeny, jsou opět vypuštěny z pletek jezuitských do jakých byly zaváděny ve stoletím minulém; sotva ale, že sahá činnost jejich mimo spolek. Není toho také více potřebí. Každý opravdový vzdělanec je nyní svobodným zednářem a staví na domu všeobecné humanity.

Uvolnění politických poměrů k němuž došlo v Rakousku v 60. a 70. letech, umožnilo vznik řady pololegálních zednářských společností. V Praze působily kroužky Harmonie (založena roku 1870) a Amicitia (1877) a podobně se scházeli zednáři v Plzni, v Karlových Varech, Mariánských Lázních a některých dalších městech v Němci osídlených oblastech. Soukromý český zednářský spolek vznikl ve společnosti , kterou kolem sebe soustředil Vojta Náprstek po svém návratu z Ameriky. Její členové se scházeli ve známém době U Halánků na pražském Betlémském náměstí, který byl střediskem řady iniciativ českého národního hnutí. Existovaly úzké kontakty s česko- americkými zednáři v USA. Do zahraničních lóží vstupovali i noví čeští zednáři. Patřil k nim český technik a vynálezce F. Křižík, který v osmdesátých letech minulého století se stal členem vídeňské lóže Humanitas, i když se jeho obřad přijímání konal v Neudorflu, obci na uherské půdě, kde mohly zednářské lóže působit volněji. Po návratu do Čech působil F. Křižík nejprve v plzeňské Harmonii a od roku 1884, který sídlil v obvyklém zednářském středisku, v hotelu U modré hvězdy.

Ve Francii se stal svobodným zednářem Alfons Mucha, který po letech vzpomínal na své přijetí za tovaryše do pařížské lóže "Les inséparables du probrés" v lednu 1898 " Ocitli jsme se ve velké síni. Zavázali mi oči páskou. Bušení na bránu. Vstup dovolen a už jsem překračoval práh velké místnosti - tušil jsem, že jsem v chrámě. Ticho - a zahlaholila slova odkudsi zdály a z výšky. To jsem věděl, že předsedající se nalézá někde na vyvýšeném místě a , že místnost je jistě značných rozměrů. Známý rituál se prováděl s poučením, cestami kolem dokola. Všecko každý pohyb, každé slovo se zarývalo do mé žíznivé duše. Sledoval jsem pokyny mých průvodců. Konečně mě posadili a nastala doba zkoušek a otázek, která na mě doléhaly ze všech stran. Hladce jsem odpověděl první, a přišla řada na tu, které jsem se obával - a skutečně uslyším, jak pokládá otázku: "Jak hodláte použití síly, kterou doufáte najíti u nás? Znovu si myslím:"Jakpak tomu mají Francouzi rozumět? Vždyť nemají potuchy, jak takový ujařmený národ jako Češi v Rakousku strádá. Krátce jsem tedy vylíčil politický stav v Čechách, život závislý na milosti vídeňské vlády..S potleskem byla přijata má odpověď. Byl jsem šťasten, tušil jsem, že pochopili, že mohu počítat se sympatiemi a že mezi nimi najdu, co jsem u nich hledal a co jsem tak tam v plné míře našel.

Když nadešla chvíle, kdy mi bylo dáno viděti celé Světlo, žasl jsem. V oslnivé tváři jsem v řadách přes sto bratří - mezi nimi mnohé známé ze stran politických i z kruhů vládních. Obřad byl skončen a já jsem zaujal své místo v řadách.

Jaký přelom v historii zednářství u nás znamenalo zvolení profesora německé právnické fakulty v Praze Jaromíra Haněla do čela kroužků Harmonie roku 1894. Stál včele do roku 1909 a sblížil ho s dalšími pražským kroužkem Amicitia. Mezi zednáři v našich zemích působila řada českých podnikatelů, právníků, lékařů a úředníků. K nejvýraznějším postavám patřil pražský zubní lékař dr. Alfred Baštýř, který později vzpomínal:"Když jsem stavěl svůj dům, chtěl jsem mít na fasádě zednářské znamení. Vymyslil jsem si nevinný podfuk. Požádal jsem architekta Hubschmanna, aby se na fasádě mého domu podepsal, jen jsem si vymínil, aby k svému podpisu připojil v jisté vzdálenosti znamení architektů (úhelnici a kružidlo). Stalo se. Ale policii to bylo nápadné, byl jsem předvolán a vyzván, abych ten zednářský znak ze svého domu do týdne odstranil. Dělal jsem nevědomého, vydával jsem to za znamení za značku stavitelovu, úředník dělal kravál a já jsem odešel s tím, že vlastně nevím, co po mně chtějí. Znak jsem nechal na fasádě.

Iniciativu k vytvoření samostatné zednářské lóže v Čechách převzali na počátku 20. Století členové okultistického řádu martinistů, kteří působili asi 90. Let v Českých Budějovicích a blízkém okolí (patřil k nim i básník J. Zeyer). Roku 1899 zřídili lóži v Praze, jejíž vůdčí činitelé navázali kontakt se zednářskou organizací egyptského ritu Memfis a Misraim v Berlíně. O velikonocích roku 1905 přijali berlínští zednáři české martinisty do svých řad. Jenže v rakouské části monarchie, byla aktivita zakázána, a vytvoření samostatné lóže bylo takřka nemožné. Pomoc poskytla pražským zednářům Symbolická veliká lóže skotského ritu pro Německo v Lipsku. Její podpora přispěla k založení kapituly Bohemia a zednářské lóže u tří korunovaných sloupů, která svým názvem prozrazovala, že chce navazovat na tradici svých předchůdců z 18. Století. Lóže se pro veřejnost skrývala za jménem Jednota přátel filozofie. Pod tím se konaly přednášky, diskuse i odborné konference.

Snahy zednářů našly podporu v řadách českých volnomyšlenkářů (Th. Bartoška, Jul. Myslíka), která jim v časopisu Volná myšlenka zveřejňovali některé dokumenty například výzvu španělských zednářů z roku 1911 požadující revizi procesu s anarchistou a zednářem F. Feurerem. Naproti tomu neustávala útočit katolická církev. Vůdčí osobnosti proti zednářských vystoupení byl opat emauzských benediktinů A. Scharchleitner. Ve stejném duchu vyznívaly články listu Čech, jehož redakce měla blízko k pražskému arcibiskupství. Objevil se zde i útok obviňujícího profesora Masaryka z příslušnosti k zednářství. T. G. Masaryk odpověděl článkem, který líčil historii svobodných zednářů a zároveň odmítal opodstatnění další existence zednářství v moderní době:"Nemať už smyslu organizovat se pro cíle kulturní v tajných obřadnických spolčeních, chceme dnes ve všem světla veřejnosti, také politicky minula doba tajných spolků, demokratism je také veřejný a vystupuje již pod veřejnou kontrolou. V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým, vykonalo mnoho dobrého, ale dnes již nemá značného významu jen katolická církev šíří o něm slabošskou pověst". Na počátku století vznikly nové zednářské kroužky v Teplicích (1907), a v Novém Boru (1906) a Mariánských Lázních. Tolerantnější poměry v Uhrách umožnily pražským bratřím, kteří zatím působili v pražských kroužcích Harmonie a Amicitia, aby na jejich území v Bratislavě, uspořádali ustavující shromáždění lóže Hiram u tří korunovaných hvězd a svěřili ji pod ochranu Symbolické lóže uherské. Její členové působili v Praze pod hlavičkou spolku Charitas. Došlo k jisté změně v sociálním složení členstva pražské lóže. Zatímco dříve tvořili více než polovinu příslušníci podnikatelských vrstev, v době před první světovou válkou, zde již převládali osobnosti z uměleckého světa a z řad soukromých zaměstnanců.

Novými zednáři se stali např. redaktor Národních listů Vincenc Červinka (1911), dramatik Jaroslav Kvapil (1911), herec Jaroslav Hurt (1914) i malíř Viktor Stretti (1914). V zahraničních lóžích působily kromě A. Muchy i divadelní režisér F. Zavřel, hudební skladatel F. Drdla a kromě několika dalších ve Francii působící astronom M. R. Štefánik.

Nově vytvořená lóže "u tří korunovaných sloupů" zanikla roku 1909 a o rok později založil Jan Křtitel Maštalíř lóži Bohemia, stojící pod ochranou Velké národní rumunské lóže. Spolupracoval s některými představiteli české inteligence - univerzitními profesory Šimánkem, Jarníkem, J. S. Procházkou a dalšími. Výhradně česká organizace působila do roku 1915. Ve dnech, kdy vybuchl válečný požár, bylo v Čechách 12 zednářských organizací, z nichž 9 působilo v pohraničních oblastech osídlených Němci. Většina také měla úzký kontakt s lóžemi v Prusku, Sasku a Bavorsku. Celkový počet zednářů se odhaduje na 500. Členové české národnosti tvořili jen menšinu.

Válka znamenala dočasné utlumení činnosti zednářů u nás. Současně se začala tvořit idea založení národnostně české organizace svobodných zednářů. Vznikla mimo řady dosavadních zednářů, mezi hlavními protagonisty české domácí odbojové skupiny, jež se nazývala Maffie. V té době neměl její název pejorativní nádech, který ji dnes spojuje s organizovaným zločinem. Představitelům českého odboje imponovala semknutost jednotlivých členů organizace, jejich odhodlanost a mlčenlivost. Podobně připadala vůdčím osobnostem českého domácího odboje A. Rašínovi, J. Scheinerovi a F. Sísovi zednářská organizace jako vhodná základna ke krytí protirakouské aktivity. Pomoci jim měl Sísův novinářský kolega z Národních listů V. Červinka, který působil v pražské zednářské lóži Hiram. Pro německou většinu mezi pražskými zednáři však byla myšlenka spojení jejich lóže s protirakouským odbojem naprosto nesmyslná. Představitelé Maffie upustili od kontaktu s pražskou zednářskou lóží, jež by byla pod ochranou Velké národní italské lóže. Zatčení A. Rašína, J. Scheinera i V. Červinky učinilo konec podobným záměrům.

Úzké kontakty s francouzskými zednáři navázaly vůdčí osobnosti našeho zahraničního odboje. E. Beneš po svém příjezdu do Paříže získal spojence v členovi tamní lóže "Fraternité des Peuples" K. Vydrovi a pomocí dávného propagátora francouzsko - českých styků, historika E. Denise, pronikl k dalším významným zednářům. Navíc se členem československé národní rady stal slovenský astronom M. R. Štefánik, jenž byl zednářem a působil v jedné z pařížských lóžích. Jeho styky s významnými zednáři pomáhaly otevírat dveře diplomatických salónů. Samostatnost českých zemí doporučovali za jeden z cílů dohodových mocností koncem první světové války zednářského kongresu, který se konal v červnu 1917 v Paříži.

Válka se blížila ke konci a Rakousko – Uhersko počítalo svou existenci na dny či na hodiny, když znova ožila myšlenka zřízení samostatné české zednářské lóže. Na počátku byla schůzka několika českých bratrů – zednářů 26. října 1918. Ze známějších osobností se jí účastnil básník a divadelní režisér Jaroslav Kvapil, který podle svědectví jednoho z účastníků "referoval o postavení zednářů v různých zemích během války a o našem styku s bratry německých lóží a vytyčil nutnost abychom si zařídili jakmile tomu poměry dovolí, svou vlastní organizaci zednářskou, nezávislou na ochraně Veliké lóže uherské"

Účastníci schůzky se dohodli na pořízení překladu zednářských obřadů z francouzštiny a na vytvoření české zednářské terminologie. V květnu 1919 ustavili lóži, které dali jméno Jan Ámos Komenský. Hlásili se tím k ideovému odkazu českého myslitele, v jehož díle mnozí nachází rysy zednářství. Dílnou se stal byt jednoho z mistrů lóže dr. Alfreda Baštýře v Králodvorské ulici. Prvním velmistrem zvolili Jaroslava Kvapila jemuž náležel titul Ctihodný. Na počátku měla lóže Jan Amos Komenský 7 mistrů, 7 tovaryšů, mezi něž patřili J. Hurt, malíř A. Mucha, a V. Stretti.

V září 1919 přijeli do Prahy zástupci pařížských bratří, aby "vnesli světlo" do nově ustanovené lóže." Předchnuti vírou takto významnou zvedáme ruce své k slavnostnímu slibu, že víru tu zachovati a hřáti chceme při stavbě Velechrámu Latomiae snahou po mravním zdokonalení sama sebe i všech vrstev tohoto národa",pronesl slavnostně řečník lóže B. Thein při této slavnosti Ve stejné době se z vůdčích osobností bývalé začaly tvořit kolem časopisu Národ zárodky nové zednářské lóže. O vánocích 1918 počaly schůzky redaktora F. Síse, ministra A. Rašína, sokolského předáka J. Scheinera, P. Šamela, J. Kaprase a univ. Prof. B. Němce. Podporu měli v italském konzulovi Dadonem, kterého znali z té doby jeho pražského působení za první světové války. Oficiálně se jejich lóže utvořila v březnu 1919. Velmistrem zvolili F. Síse a jeho náměstkem prof. B. Němce. Národ se stal základem Veliké lóže československé, která se pod patronátem Nejvyšší italské lóže skotského ritu vytvořila 29. prosince 1919 – velmistrem se stal básník a v té době generální inspektor čs. Armády J. S. Machar a jeho náměstkem J. Schiener. Lóže Národ vznikla do jisté míry jako konkurence zednářů zasedajících v lóži Jana Ámose Komenského. Bývalí odbojáři jim vyčítali přílišnou vzpjatost s prorakouskou orientací česko – německé lóže Hiram ( i když velmistr J. Kvapil patřil k předním osobnostem I.odboje). Národ požadoval, aby vstupující členové prokazovali svou účast v zápasu za nezávislost, a tím své morální oprávnění k tomu, aby mohli zaujmout vůdčí postavení ve stáních institucích, politickém i hospodářském životě. Členy Národa nalézáme mezi vedoucími politickými osobnostmi, včetně ministerských funkcí (A. Rašín, z národně demokratické strany, sociální demokrat G. Habermann), mezi diplomaty (K. Krofta, J. Masaryk), významné univerzitní profesory (J. Vlček, chirurg K. Weigner, prof. právník dějin J. Kapras) a další.

Členky ženskej lóže Překotně rychlý vznik a počáteční rychlý početní růst členů lóže Národ byl poněkud poplatný módě, která si žádala vytváření elitních společností. Znamenalo to častější proměnu členů, z nich mnozí zase brzy odpadali. Přísný pozorovatel mohl vedení i členům lóže vytýkat nedostatečné dodržování zvoleného skotského ritu. Zkušení zednáři lóže Komenský, která se řídila francouzským obřadem nebylo možné podobné prohřešky vytýkat.Její členové také představovali pevnější sdružení. Při sjednocování českých zednářů, k němuž došlo společně (vytvořením) Velké národní lóže československé 25. Února 1925 pak zaujali vedoucí postavení členové lóže Komenský. J. Kvapil se stal Velmistrem, L. Tichý prvním náměstkem, B. Thein velkým tajemníkem a L. Vaněk velkým mluvčím.

Do té doby působily v Praze lóže Jan Ámos Komenský, Národ, Dílo, 28. Říjen, Josef Dobrovský (r. 1923 se spojila s lóží Národ), Týn (též se jménem Umění), Šafařík a Fugner, které vesměs vznikly 1919, i když ne všechny plně a pravidelně pracovaly podle zásad zednářských obřadů. V Plzni existoval dvojjazyčný kroužek, který zde působil již před první světovou válkou. V listopadu 1921 se přeměnil na českou organizaci Sinceritas u čtyř řek a v květnu 1922 založili zde lóži nazvanou Josef Dobrovský.

Vedle národnostně českých organizací svobodných zednářů v samostatném československém státě vytvářely kroužky a lóže zednářů v Němci osídlených krajích. Rychle vznikla lóže v Karlových Varech, která se stala střediskem sjednocování německých zednářů v ČSR. Po rozhodnutí pařížské mírové konference roku 1919, které vytvářelo nové poměry v Evropě, začaly německé zednářské organizace v Československu měnit svou organizační strukturu. Dosavadní kroužky v Praze, Liberci, a Žatci se přeměnily na lóži. V říjnu 1920 vydaly německé lóže společnou výzvu ke sjednocení německých zednářských organizací a v listopadu 1920 potvrdilo české ministerstvo vnitra stanovy Velké lóže Lessing zu den drei Ringen. Na počátku jí tvořilo pět lóží se 188 členy.

Po skončení války se aktivizovaly i skupiny zednářů tzv. reformovaného ritu. Měly své členy v Praze, Teplicích, Liberci, Jablonci nad Nisou, Mostě, Karlových Varech a Brně. Velmi rychle se aktivizovaly a orientovaly v poválečné situaci a v únoru 1920 vytvořily Velkou lóži Bohemia. Zakrátko začali její představitelé hledat kontakty s Lessingovou lóží. Obě skupiny vzájemně ustoupily v záležitostech rituálu a připravovaly své sjednocení – za Lessinga hovořil karlovarský lékař a velmistr lóže O. Posner a za Bohemii A. Lux. Sjednocování znamenalo posílení velkolóže Lessing – přibyli tři nové lóže a jen za rok nových 150 členů. Podobně rostl počet uchazečů o přijetí do německých lóží i v nejbližších dalších letech. Politicky se nejvíce přibližovaly němečtí zednáři nevelké Německé straně svobodomyslných, jejíž představitelé prof. K. Kostka, a redaktor týdeníku Bohemia F. Bacher patřili mezi svobodné zednáře.

Změna územního uspořádání střední Evropy znamenala zpřetrhání svazků slovenské Horní Země s uherskými (maďarskými) zednářskými organizacemi. Ve dvacátých letech začaly vznikat první československé lóže na Slovensku – v Bratislavě (Ján Kollár, 1924) a v Košicích (P. J. Šafařík, 1926). Němečtí a maďarští zednáři navázali na předválečná společenství nejen v Bratislavě a v Košicích, ale i v Banské Bystrici, Prešově, Kežmarku, Lučenci, Rimavské Sobotě a dalších místech včetně Užhorodu a Berehova na Podkarpatské Rusi. Maďarské a německé zednářské lóže spolupracovaly se svými bratry ve Veliké lóži Lessing zu den drei Ringen.

Srovnáváme-li počty organizací a členů v řadách svobodných zednářů v Československu od konce 20. Let, pak zřetelně vidíme, že mezi zednáři v ČSR bylo více Němců – roku 1929 soustřeďovala Velká národní lóže československá 11 lóží se 416 členy a roku 1935 20 lóží a pět kroužků s 992 členy. Německá Velká lóže Lessing zu den drei Ringen měla ve stejnou dobu 20 lóží a jeden kroužek s 1 175 členy (1929), resp. 29 lóží a dva kroužky se 1 410 členy (1935)

Členka ženskej lóže Nebezpečí fašismu, který patřil k zásadním nepřátelům zednářství, spojilo české a německé zednáře. V dubnu 1934 uzavřely obě hlavní Velké lóže konkordát obsahující zásadu, že žádný z účastníků smlouvy "nebude přijímat za členy organizace ty , kdo neznají zásady rovnosti, volnosti a bratrství v soužití lidí, kdo by chtěli vládnout pomocí násilí a pronásledování jednotlivců, skupin, ras či národů" . Přestože úplnému sjednocení zednářských organizací bránily střety mezi přívrženci jednotlivých politických směrů, svobodní zednáři sehráli významnou úlohu ve snaze zachovat Československo. Připomeňme si, že mezi nimi byli ministři zahraničí E. Beneš (od roku 1935 prezident republiky) a K. Krofta. Vzájemná solidarita svobodných zednářů se projevila v pomoci německým emigrantům, kteří prchali před nacisty. Němečtí zednáři jasně vyjadřovaly, že "Němec v Československu užívá větší volnosti než Němci ve vlastním Německu" Velká lóže Lessing zu den drei Ringen se stala součástí protifašistické fronty.

Události v Evropě však postupovaly proti snahám o udržení ostrova demokracie ve Střední Evropě. V březnu 1938 obsadili hitlerovci Rakousko a zakázali činnost zednářských organizací. Po Mnichově došlo i na zednáře v Československu. Autonomistická vláda v Bratislavě zakázala hned v prvních říjnových dnech jejich činnost, rozpustila zednářské lóže, zkonfiskovala majetek a jednotlivé členy podrobila policejnímu dohledu. Pražská vláda, v níž zůstávali členy i někteří zednáři (J. Syrový, El. Fajnor, L. Faierabend) podobná opatření nezavedla. V obavách před výbuchem protizednářských nálad vydaly 10. Října 1938 lóže obou obřadu výzvu ke svým členům k dobrovolnému rozchodu.

Nenávist k zednářům patřila do arzenálu nacistické propagandy, která hovořila o žido-bolševicko-zednářských spiklencích. Vycházely stohy knih, které "odhalovaly" podstatu zednářství a poukazovaly na jeho spikleneckou podstatu. V řadě publikací, spojených názvem Odhalené zednářství uveřejnil jeden z protizednářských bijců F. Hasselbacher knihu s příznačným názvem Konec zednářského zázraku Československa.

V duchu nacistických idejí se snaží vylíčit historii našich zemí a určuje jejich místo ve světovém vývoji. Chronologii vzniku Československa zvýrazňuje událostí, jež se staly 28. Června "zednářská vražda" v Sarajevu (1914), jednání Světového kongresu zednářů o válečných cílech (1917) a podepsání "zednářského" míru ve Versailles (1919). Současně definuje postavení Československa v meziválečném světě:

1. Česko – Slovensko bylo vymyšleno čtyřmi zednáři, Masarykem, Benešem, Štefánikem a Scheinerem.
2. Zřízení Československa bylo v zájmu světového zednářstva a jím bylo také vyhověno.
3. Česko – Slovensko je tedy dítětem zednářstva

Jen zvolna se vraceli ke svému dílu zednáři v poválečném Československu. Otevřeli lóži za pomoci 200 emigrantů, kteří válku prožili v USA a Anglii, až v roce 1947. Měla asi 600 členů a po převratu v únoru 1948 byla její činnost sledována. I proto se zřejmě ocitla v proslovu velmistra na I. Poválečném zednářském kongresu, který se konal v březnu 1949 v Praze, slova o zednářích jako průkopnících nového chápání práce : ale práce nemívala vždy dnešní smysl a praví se, teprve socialismus vytvořil nové pojetí práce jako vznešené potřeby člověka. A dnes jsme lid k novému pojetí práce, jak se tedy vynáší apotéza. Zednářství ji má ji od nepaměti. Podobná slova nemohla rozptýlit ovzduší podezírání vůči svobodným zednářům. Proticírkevní ostří jejich učení nepřekrylo prozápadní orientaci kosmopolitní organizace. Svobodní zednáři cítili, že se blíží zákaz jejich další činnosti a rozhodli se "uspat" svou organizaci. Roku 1951 se dobrovolně rozešli.

Komunistická ideologie zařadila svobodné zednáře mezi nepřátele nastupujícího společenského řádu. "Svobodné zednářství je nejvyšší, skutečně mistrnou formou protispolečenské politické organizace buržoazie" , napsal autor jedné z ruských příruček zaměřených proti svobodným zednářům z první poloviny 80. let. Vulgární propagandisté je spojovali se sionisty a hledali je v pozadí protisocialistických vystoupení polské Solidarity. Tisíce stránek se popsaly o činnosti italské zednářské lóže P-2 a o jejím spojení s organizovaným zločinem. Síť pomluv zastřela skutečný obraz společenství, jež chce navazovat na rozumový a humanitní odkaz osvícenství.

Z původních několika stovek zůstalo 28 českých zednářů, kteří po listopadu 1989 začali s obnovou své organizace. Téměř po čtyřiceti letech se 17. listopadu 1990 na shromáždění v Martinickém paláci v Praze se slavnostně otevřela obnovená lóže s uznáním " Spojené Velké Lóže Anglie".. Čeští zednáři získali podporu Francouzského Orientu. Vedle toho navázali s našimi zednáři kontakt jejich italští bratři z Velké lóže italské skotského ritu Starých a Přijatých svobodných zednářů, jejichž velmistr dr. R. Canova nedávno navštívil naši republiku. Zatím žijí ve skrytu a netouží po přílišné publicitě:"Chceme nejdříve skutky a teprve potom slovy dokázat význam a prospěšnost našeho společenství" prohlásil jejich velmistr v rozhovoru pro Mladý svět. Na tiskové konferenci v květnu 1993 prohlásili jejich zástupce, že v České republice je v současné době na 100 svobodných zednářů, kteří se scházejí k dílu na schůzkách v Praze, Brně a Plzni. Jejich aktivity směřují především do humanitárních oblastí. Cíl dnešního zednářství vyjádřil anonymní velmistr ve zmíněném rozhovoru pro Mladý svět:"dosažení humanity, tolerance, demokracie".