VŠEM SVOBODNÝM ZEDNÁŘUM ČESKOSLOVENSKÝM O NÁVRHU VELIKÉ RADY NA USPÁNÍ
NÁRODNÍ VELKÉ LÓŽE ČESKOSLOVENSKÉ
Svobodné Zednářství ve své klasické formě vždycky trvalo na zásadě, že nemůže působit a pracovat bez vědomí a souhlasu odpovědných představitelů státu. Tak i československé Svobodné Zednářství se nejprve ujistilo souhlasem vlády, když po násilném přerušení v době nesvobody opět své Lóže otevřelo a znovu se ustavilo v Národní Veliké Lóži Československé. Tehdy také v roce 1947 předložilo vládě výklad o podstatě a cílech Řádu. Podle staré definice, které se učí každý Zednář po svém zasvěcení, Zednářství jest "zvláštní soustava mravouky, zahalené alegoriemi a vyjádřená symboly". Obsah této mravouky se shoduje se základními a vším kulturním lidstvem uznávanými principy mravnosti a v ničem se od nich neodchyluje. Alegorie a symboly, přijaté ze stavebnictví, mají svůj půvab a smysl v tom, že Svobodný Zednář je mohl míti stále před očima jako své míry, že se k nim ve své všední práci mohl vracet jko k výmluvným zkratkám mravních příkazů. Tyto symboly živě ppůsobily na jeho cit, mysl a svědomí a pojily ho s ostatními Zednáři řetězem bratrství. Pro toto jejich bratrství nebylo žádných přehrad rodu či bohatství, národnosti či náboženství, nízkého či vysokého postavení.
Staré povinnosti zednářské určují neomylně také poměr ke státu a vlasti. Učí, že "Zednář je pokojný občan, poddaný státní správě, ať kdekoli bydlí nebo pracuje a nikdy nesmí být zapleten do úkladů aneb spiknutí proti míru a blahu národa, ani zanedbávati svých povinností k úřadům. Ochotně se podrobuje každé zákonité autoritě, při každé příležitosti hájí zájem celku a horlivě podporuje rozkvět své země".
Tento skvělý závazek je také výslovnou částí slibu, který se požaduje od každého Mistra Lóže.
Staré povinnosti jsou proto důsledné i v požadavku, že "soukromé hněvy a hádky nesmějí být přeneseny přes práh Lóže, právě tak jako pře o náboženství, národnost a státní politiku", neboť Svobodné Zednářství se nikdy nepokládalo za půdu, na které by se takové věci měly či mohly řešit. Jestliže některá zahraniční Veliká Lóže nedbala této zásady a propůjčovala se ke sporům politickým nebo náboženským, byla u řádných Zednářů pokládána za "neregulérní" a nebyla uznávána.
V našich zemích mělo Svobodné Zednářství svou vlastní půdu. Obecně se uznává, že některé pansofické a irenické spisy Jana Amose Komenského, jmenovitě Panegersie z r. 1666 a Via lucis z r. 1668, měly rozhodný vliv na rozvoj Zednářství v Holandsku, Anglii a Švédsku. Mnozí proto pokládají Komenského za otce československého Zednářství.
V dějinách našeho národního probuzení vyplňuje Svobodné Zednářství pozoruhodnou kapitolu. Ve Fričově "Čechu" z r. 1861 v č. 12 se čte:"Slušno zde podotknout, že větší díl našich národních buditelů vstoupil pod Josefem II. do bratrstva svobodných zedníků, kteří vůbec mají o naší vlast dosud netušené zásluhy".
Jan Neruda píše ve Květech 1865/66 na str. 515: "Každý opravdový vzdělanec je nyní svobodným zedníkem a staví na domu humanity. Již nehledí svět vzdělaný k rozdílům stavů neb vyznání a ve prospěch lidstva pracují dle dávného pravidla masonského všichni šlechetní bez strachu před trestem a bez očekávání odměny."
Pravda je, že zakladatel Učené společnosti r . 1770, Ignác Born byl horlivým Zednářem a podobně všichni její původní členové : Ungar, Voigt, Cornova, Dobner, Dobrovský, Jungmann. Od svého vzniku tato zednářská společnost byla až do doby Palackého jediným ohniskem české vědecké práce, práce pro český jazyk, české dějiny, českou literaturu. Dějiny české společnosti nauk jsou dějinami počátků Zednářství v Čechách a dějinami české vědy. Tito čeští Zednáří měli nejen plné vědomí slovanské příbuznosti, ale rodilo se v nich a skrze jejich dílo, co se později stalo slovanskou vzájemností. Obraceli zřetel od kultury německé ke kultuře ruské, polské a jižních Slovanů. Kromě činnosti vědecké zakládali nebo podpírali dobročinné ústavy nebo stáli v čele sociálních institucí a spolků.
Byl-li ve středověku úhlavním nepřítelem Svobodného Zednářství klerikalism, v nové době byl to fašism a nacism. Proto v letech nesvobody se musel tento svobody milovný a pokrokový řád rozejít a Svobodní Zednáři trpěli obzvláště ničivou persekučí. Pokud bylo lze zjistit, z těch , kteří se zúčastnili národního odboje 52 bylo popraveno a 175 zahynulo v mučírnách a na následky věznění. Rodinní jejich příslušníci a příbuzní byli stíhání nejrůznějším způsobem.
Členové, kteří přežili dobu útisku a shromažďovali se opět pod klenbou v bratrském řetězu, pociťovali hlubokou vděčnost československé vládě, když svým souhlasem jim umožnila otevření jejich dílen. Prohlásili tehdá ve svém Memorandu, že "není nic v požadavcích a potřebách dnešní doby, co by Zednář nemohl z celého srdce podporovat." A ve svém projevu k ustavujícímu shromáždění V. M. řekl, mluvě o budoucí práci:"V těchto dnech naše práce má takřka přízvuk boje. Národ náš a mnoho jiných národů se dnes chvěje o mír, jeho zachování, děsí se mraků, kteří se sbírají ve skrýších sobectví a vládychtivosti. Je nám jasné, že Svobodní Zednáři vědí, kde je jejich místo, jejich povinnosti. A proč by měli o tom mlčet? Proč by neměli hlasitě volat?"
Svobodní Zednáři českoslovenští zůstalo věrni zednářským zásadám a tradicím, a proto také mohli zůstat věrni své vlasti a národu. Prokázali to svou vnitřní práci, prokázali to i všemi formálními opatřeními, když budovali Národní Velikou Lóži.
Dnes, po třech letech s lítostí docházejí k názoru, že nadchází chvíle, kdy je jim zříci se své existence a podle zednářských obyčejů uspat své Lóže. Než se k tomuto kroku odhodlají, pokládají za vhodné, aby rozptýlili zdání nesprávných důvodů a falešné předsudky.
Tři plná léta nového rozvoje čs. zednářství prokazovala jeho životnost v mnohém směru. Jeho hodnoty, půvab a přitažlivost se mohly opírat o nejcharakterističtější rysy českého myšlení a cítění, o vrozenou a historii potvrzenou lásku ke pravdě, o touhu po svobodě, o smysl pro bratrství. Bylo přirozeno, že se k obnovenému Zednářství vraceli staří členové s hlubokým uspokojením a důvěrou, mezi nimi vynikající osobnosti života kulturního, vědeckého, politického a uměleckého, a že beze vši okázalé propagandy množil se počet nových uchazečů.
Doba tří let však nestačila k tomu, aby zahradila všecky stopy pochybností, nedůvěry a předsudků, které dříve zasela zlovolná propaganda. Zvláště naše revoluční doba budovatelská, nám nedovolovala, abychom na takový boj soustřeďovali dostatečnou pozornost, pozornost vlastní i pozornost veřejnosti. Byly před námi všemi úkoly mnohem naléhavější.
Aby však nezůstalo, klamné zdání, že Svobodný Zednář sám se zříkla jasné odpovědi, budiž i nyní, byť ne poprvé, řečeno těm, kdo o čistou pravdu stojí:
Svobodné Zednářství není společností exklusivní, tajnou a třídní. Je to společnost selektivní a její přísně demokratické formy zaručují každému čestnému muži přijetí, o kterém právě rozhodovaly jeho čestnost a karakternost. Není to společnost tajná, aby měla tajné cíle. Ty cíle, které sledovali Zednáři, jsou známy všem vzdělaným lidem a jsou hodny každého ušlechtilého úsilí. Není tu ani tajných cest, které by nebyly známy Zednářům všem, a také těm, kteří se o ně zajímají. Zednářství se nikdy nemůže stát hnutím podzemním nebo ilegálním. Tajemství, o kterých odpůrci mluvili zlovolně nebo pohrdlivě, jsou v podstatě starobylé poučky, které nabádají člověka, aby dospíval k vyšším pravdám postupně, tedy po stupních, protože každé vyšší poznání musí zůstati tajemstvím tomu, kdo k němu nedochází postupně, ba může se mu stát nebezpečím, nedozraje-li k němu ve svém svědomí.
Není správné domnívat se, že Svobodné Zednářství je přežitkem nebo výtvorem nějakého společenského řádu. Ze všech vývojových etap existovalo právě jako útvar, jenž sám o sobě překonal třídnost. Jeho nepřáteli byli vždy titíž: římská církev, carism, rasism, fašism.
Dochází-li dnes československé Zednářství k odhodlání, že uzavře své dílny, je vedeno důvody, které udává přítomná doba, politický a mezinárodní vývoj věcí. Revolučním nástupem socialismu byl celý náš národ stržen k takovému budovatelskému ruchu, obzvláště od r. 1948, že se takřka před očima a den ode dne měnily formy našeho života hospodářského i kulturního. Každý jednotlivec byl postupně připoutáván k povinnostem a úkolům, které dostávají masový výraz a význam. Jim patří všechen čas a energie. A Svobodné Zednářství podle své povahy se nemohlo stát organizací masovou, ani se nemůže včlenit do žádné jiné organizace. Bez pochopení a podpory by se dostalo na okraj společenského a veřejného života, muselo by jen vegetovat a posléze ustrnout v malé společnosti bez skutečného vlivu a významu.
Mnoho je, čeho se Svobodné Zednářství tím vzdává , ale to jsou ztráty vnitřní, ztráty, jimiž neutrpí většina národa. Přitom vědí čs. Zednáři, že staré lidské ideály, které tvořily od pravěku náplň ušlechtilých společností, a které jsou vlastním jádrem Zednářství, nezhynou.
Sama dnešní společnost jde za nimi ve velikých bojích a bolestech, mocněji a soustavněji, než kdy předtím. Proto tím spíše mohou Svobodní Zednáři Československa odkázat své ideály příštím generacím, i když jim nemohou odkázat své formy výrazu a své staroslavné a osvědčené metody mravní výchovy. Svobodní Zednáří, po uzavření Lóží již bez zástěry, zůstanou věrni svému slibu. Zůstanou budovateli ušlechtilého lidství, chrámu lidskosti. Nezničitelné jsou podklady, uložené hluboko v lidském vědomí, které nemůže dopustit, aby lidstvo ustalo ve svém úsilí o svobodu, o pravdu, o pokrok a mír.
